Český Švýcarsko

03. - 05. 03. 2006

Tak je konečně pátek půl šestý, já stojím na autobusovým nádraží a čekám kolik se nás sejde. Původně jsme měli jet v docela hojným počtu, každej byl nadšenej a nakonec když před šestou nasedáme do busu na Českou Kamenici, je nás pět. Venda , Honza, Jifi, Michal a moje maličkost, pět statečných... V Kamenici jsme vystoupili a přešli na zastávku Pražská, odkud nám podle jízdního neřádu měl jet další spoj. Už je tma když kolem projíždí autobus v opačným směru, najednou zastaví a řidič volá, že jestli chcem do Vysoký Lípy tak prej stojíme na špatný zastávce. Okamžitě jsme naskákali do vyhřátýho stroje a děkovali prozřetelnosti, že se nás ten chlapík za volantem zeptal na cíl naší cesty. Pomalu se blíží konečná a mi s hlubokou vráskou na čele sledujem jak valem přibejvá sněhu, někdo odvážně prohodí, že by radši jel na Sibiř než sem, ale to už jsme ve Vysočce a vystupujem z autobusu. První čeho jsme si venku všimli byl jasně osvětlený nápis místní krčmy, k terý hlásal, že se zde točí Staropramen, nemusím vám dvakrát říkat, že jsme ani na okamžik nezaváhali a zapadli do sympatický hospůdky. Ovšem cena lahodného moku již tolik sympatická nebyla, ale s tím jsme mohli počítat že tu pivo za dvanáct asi nebude. Během dvou hodin co jsme tady strávili asi třikrát vypadl proud a já začínal mít obavy co nás čeká venku, ještě aby tak na Babylonu nešel proudJ Půl desátý, nejvyšší čas vydat se na cestu. Ještě pro jistou se ptám vrchního jestli ta cesta co je před hospodou vede kolem Šaunštena??? Kývnutí mi bylo odpovědí a tak se vydáváme napospas tmě a šelmám, na zhruba pěti kilometrovou pouť.

Po čtyřech kilometrech začínám přemejšlet nad tím, jestli jsem tu odbočku na Babylon už náhodou nepřešel, ale další zatáčka mě vyvedla z pochybností. "Už jsme skoro na místě" říkám klukům "ještě tak pětset metrů touhle roklí" dokončuju s funěním větu. S odvahou scházíme z cesty, sněhu je ze začátku tak do půli lýtek, ale postupně příbejvá... se zbytkem posledních sil, zpocenej jak myš jsem se doplazil na camp! Za mnou se ve tmě plahočí mí kamarádi a v koutku duše mě určitě proklínaj, ale co, hlavně že už jsme tady. Malej, silně dýmající oheň matně ozařuje pět zachmuřenejch obličejů. Chce to zkrátka něco suchýho, jinak si dneska večeři neuděláme, natož pak teplej rum! Vydáváme se na obhlídku campu a u kozy se jen tak válí pár suchejch větví, tak přeci ta vatra dneska bude. A taky že jo, za chvilku před námi skotačí krásně jasnej ohínek. Dojídáme véču a už stavíme vodu na groček... no co vám budu povídat, probrali jsme ten večer snad úplně všechno, však jsme si taky měli co říct, vždyť Jifi s námi nebyl, no ani nepamatuju.

Ráno mě probudila dobře mířená rána ešákem do oblasti hrudní, zvednu hlavu a koukám jak se zbytek bandy zubí u vohně. Pořád padaj narážky na nějakou pizzu nebo co, hlava mi to moc nepobírá, však to byl taky dlouhej večerJ Kaffe mě celkem postavilo na nohy a tak jsem zblajzl něco k snídani, což můj žaludek nesl celkem těžce. Tak okolo půl jedenáctý vyrážíme z campu na cestu a po Český silnici se vracíme za mohutných sněhových bitev směrem k Šaunštejnu, pod tímto skalním masívem se tři pětiny naší expedice odhodlávají k vysokohorskému výstupu na kótu Loupežnického hrádku. Cesta nahoru byla celkem o hubu, ale krásný panorama se stalo odměnou třem odvážným horolezcům. Nicméně nesmím opomenout na zásluhy Honzy a Michala kteří s flaškou v ruce bránili základní tábor před nenechavými paďoury. Dál naše kroky míří do vesničky Mezná, kde jsme se hodlali vydatně občerstvit U fořta. Jakým zklamáním nám byl nápis ZAVŘENO, a tak nám nezbylo než zavítat do protějšího hotelu Mezná. Každej jsme si poručili jedno pivko a polívku. Po zkonstatování, že pokud si dáme repete, čeká nás cesta dom pěšky, jsme okamžitě zaplatili a za chviličku jsme už šlapali směrem na Hřensko. U tří pramenů jsme spořádali asi čtyři konzervy rybiček a pokračovali dál. Po necelým kiláku se dáváme do prava a odbočujem do údolí Suché Bělé. Teď nás čeká zhruba dvou kilometrovej vejšlap na krásnej převis Listí, kterého dosahujem opět za velkého funění, hekání a sténání (slabej odvar toho co pár vyvolených zažilo v noci; pozn. autora). Je asi tak okolo šestý a začíná se stmívat, takže rychle na dřevo ať můžem v tý první zóně NP rozdělat pořádnej oheň!

Tma padla na kraj a my sedíme pod převisem u celkem slušně tvařícího se ohně, klábosíme a děláme si večeři. Dál se večer odvíjel ve stejným duchu jako ten předchozí, jen s tím rozdílem že pilo by se pilo, kdyby něco bylo... a tak se spokojujem s jedním gročkem pro zahřátí a dobrou společností, která se tady bezpochyby sešla. Zhruba okolo jedenáctý se jdem všichni natáhnout, ale spánek se nějak nedostavuje a tak zahajujem slovní fočus, ve kterém jsem byl postupně vyřazen na ypsilon já, Venda a Jifi. Kdo tenhle match vyhrál jsem nezjistil neboť jsem upadl do nepříliš silného spánku.

Teď asi očekáváš milí čtenáři, že další věta se bude týkat krásného předjarního březnového rána, omyl! V noci jsem byl několikrát probuzen celkem solidní zimou a blíže neidentifikovatelnými zvuky, které mi ráno byly vysvětleny jako chrápání. No nebudu jmenovat původce těchto zvuků, neb každý kdo se účastnil se již jistě dovtípil, že Michal si chystal zásobu nejmíň na tři tuhý zimy.

V půl devátý vylejzám ze spacáku koukám směrem k ohništi, kde se krčí Venda a Honza. Dovolím si pronést odvážnou větu: "ááá ranní ptáče dál doskáče" Odpovědí mi byli vytažené Mikovi nože a pár trefných výhružek, tak radši beru rychle svoje slova zpět a s milým úsměvem skáču ve spacím pytli k ohništi. Asi okolo desátý jsme už všichni vzhůru a vymejšlíme plán jak se dostat domů. Po zhodnocení naší finanční stránky jsme rozhodli, že se pokusíme dostat co nejblíže k Děčínu a tak v jedenáct už pomalu scházíme roklemi Stříbrných stěn dolů k silnici a po ní procházíme přes čínskou čtvrť v Hřensku až k Labi. Při pohledu na řeku jsem si vzpomněl, že u Dolního Žlebu kdysi fungoval přívoz, kterej by nám zajistil bezpečnej přesun přes řeku a odjezd vlakem dom. Nicméně tato varianta nadobro ztroskotala, když jsme po čtyřech kilometrech řvali přes řeku na opuštěnej přívoz. No co se dá dělat, musíme dál po silnici až do Podskalí, kam jednou za čas zavítá děčínský MHDéčko. Asi tak za slabou hodinku a půl vejráme do jízdního řádu a se smutkem v duši konstatujem, že nám autobus foukl asi o deset minut a další jede až za hodinu a čtvrt. Tak ještě zhruba dva kiláky a jsme na okraji Děčína, v Loubí! Tady se nám do cesty postavila překážka v podobě pěkné hospůdky, a tak říkáme, že Lobkowicze jsme ještě nepili a okusit by jsme mohli. A co kdyby se už nikdy nenaskytla podobná příležitost? Zkrátka jsme tam zapadli jak Němci do krytu a musím podotknout, že jsme tohoto rozhodnutí nelitovali: pivo za patnáct, to nikdo z nás nečekal a tak si hned objednáváme další s tím, že počkáme na již na zmíněný autobus číslo čtrnáct!

Pak byla cesta domů jednoznačná. MHDéčkem do Děčína, odtud vlakem a pozor!!! dokonce i první třídou jsme přijeli až do Ústí... No a co dodat závěrem? Snad jen to, že Kraken by to by to všechno zvládl líp.. já jsem se vyspal jako miminko.. Jifi má na hlavě dvě boule.. v létě jedem na vodu, na Berounku.. a čím to je? Čím to je..?

Tak ahoj Pawel